Praha je hlavní a současně největší město České republiky a 15. největší město Evropské unie.
Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má přes 1,2 milionu obyvatel. Pražská metropolitní oblast měla v roce 2004 (podle Eurostatu) zhruba 2 miliony obyvatel.
Zároveň je Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s výjimečně vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy.Podle statistik Eurostatu je šestým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 172 % průměru celé EU (HDP na obyvatele ČR dosahuje pouze 80 %). Sídlí v ní 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu).
Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa – v roce 2007 navštívilo Prahu 4 009 000 turistů, což ji činí jedním z nejnavštěvovanějších měst Evropy. V témže roce byla na 7. místě nejnavštěvovanějších evropských měst (a na 19. místě ve světovém měřítku); v roce 2011 už postoupila na 6. příčku evropského žebříčku.
Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000.Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh.
Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů.
Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě, Madridu a Berlínu je šestým nejnavštěvovanějším městem Evropy.Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR).
Pražský hrad
je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy, na vrchu Opyš. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské.
Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století, se svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky jeden z největších hradních komplexů na světě. Je považován nejen za symbol města, ale i české státnosti a podle Guinessovy knihy rekordů za největší starobylý hrad na světě.
Součástí hradu je Katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů i jejich posledního odpočinku. Mimo mnohých českých panovníků (včetně čtyř císařů), pražských biskupů a arcibiskupů, duchovních, šlechticů i jiných lidí spjatých s pražským dvorem jsou v katedrále pochováni i někteří světci – velká část českých zemských patronů (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Zikmund nebo Jan Nepomucký). Jsou zde také uloženy české korunovační klenoty.
Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
je dominantní stavba na Pražském hradě. Jedná se o trojlodní gotickou katedrálu se třemi věžemi a sídelní kostel arcibiskupa pražského. Současná stavba vznikala v několika etapách, byla stavěna v letech 1344–1419, 1490–1510, 1556–1593 a 1873–1929 (západní část). V letech 1060–1920 byla zasvěcena třem významným českým světcům a nazývala se katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Do roku 1997 byl používán název chrám svatého Víta, proto je zkrácené označení svatovítská katedrála, nebo katedrála svatého Víta dosud zažitý název. V roce 1997 obnovil tehdejší pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk dřívější název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Kostel Matky Boží před Týnem
(lidově Týnský chrám, někdy též nesprávně uváděn jako kostel Panny Marie před Týnem) se nachází na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem. Jeho západní průčelí uplatňující se směrem do náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy.
Kostel svatého Mikuláše
je barokní kostel nacházející se v Praze na Malostranském náměstí. Byl postaven v letech 1704–1755 na místě, kde původně stál gotický kostel ze 13. století zasvěcený taktéž Mikuláši z Myry. Až do 17. století stála nedaleko též románská rotunda svatého Václava. V minulosti na věži kostela drželi službu hlásní, kteří měli za úkol hlásit případné požáry či blížícího se nepřítele.
Nepleťte si se dvěma jinými Kostely svatého Mikuláše v Praze – Kostel svatého Mikuláše (Staré Město) a Kostel svatého Mikuláše (Vršovice).
Betlémská kaple
je kaple na pražském Starém Městě. Původní kaple, založená roku 1391, zde byla postavena v letech 1391–1394 a byla určena pro kázání v českém jazyce. Kázal zde mistr Jan Hus a další husitští kněží. Poté kaple vystřídala řadu jiných určení, zchátrala a roku 1786 byla proto zbořena. Znovu vybudována byla v 1. polovině 50. let 20. století jako památník husitského hnutí. Obnovená kaple slouží také jako slavnostní aula Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, Českého vysokého učení technického v Praze a Univerzity Jana Amose Komenského v Praze
Palác Kinských
Na místě dnešního paláce ve středověku stávaly dva starší domy. V západní části paláce se v podzemí dochovaly zbytky románského domu, severněji pak jiný raně gotický dům. Dnešní rokokový palác byl postaven pro hraběte Jana Arnošta Golze v letech 1755 až 1765 podle starších plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a pod vedením architekta Anselma Luraga. Na fasádě provedl bohatou štukovou výzdobu C. G. Bossi. Průčelí je nahoře zakončeno dvěma atikami, které zdobí řada soch. Znázorňují antické bohy a jsou dílem Ignáce Františka Platzera. Dva souměrně umístěné monumentální vchody lemované kamennými sloupy spojuje v prvním patře úzký balkón.
Po smrti hraběte Golze koupil roku 1768 palác kníže Rudolf Kinský. V době vlastnictví rodu Kinských byly interiéry přestavěny klasicistně. Došlo také k rozšíření paláce o druhý dvůr sevřený mezi třemi křídly v empírovém stylu podle projektu J. O. Krannera. Roku 1835 byl k paláci připojen další dům; ten byl pod Krannerovým vedením přestavěn novobarokně.
Valdštejnský palác
jedná se o objekt v Praze na Malé Straně, jedna z nejvýraznějších staveb českého raného baroka a v současné době sídlo Senátu Parlamentu České republiky. Součást komplexu Valdštejnského paláce tvoří také Valdštejnská zahrada a Valdštejnská jízdárna.
Tento palácový komplex dal v letech 1623–1630 vystavět jeden z nejmocnějších a nejbohatších šlechticů té doby Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna na místě Trčkovského paláce, a dalších 23 domů, tří velkých zahrad a cihelny. Palác měl svou velkolepostí zastínit i Pražský hrad. Původně nevýznamný a chudý příslušník české šlechty se výhodnými sňatky i koupěmi domohl značného majetku i postavení na císařském dvoře. Vojevůdce byl povýšený roku 1623 na knížete, roku 1627 jmenovaný vévodou frýdlantským a roku 1629 vévodou meklenburským. V roce 1625 se stal generalissimem císařské armády. Roku 1632 bojoval se Sasy a se Švédy se střetl v bitvách u Norimberku a u Lützenu.
V roce 1634 byl prohlášen císařskými dekrety za zrádce říše a císařskými důstojníky byl zavražděn v Chebu. Jeho majetek v Čechách byl zkonfiskován. V době jeho největší slávy mu patřila značná část Čech od Frýdlantu přes Jičín, ze kterého chtěl zřídit hlavní město svého panství, až skoro ke Hradci Králové. V té době se rozhodl vybudovat honosné sídlo, které by konkurovalo i Pražskému hradu. Pro budování Valdštejnského paláce pozval významné architekty, stavitele, malíře, sochaře i další umělce a řemeslníky.
Na stavbě paláce působilo více stavitelů: Andrea Spezza, který měl za sebou již pozoruhodná díla v Německu, Rakousku a Polsku, Giovanni Battista Pieroni, mj. i autor několika Valdštejnových staveb v Jičíně, a Niccolo Sebregondi, působící předtím především v Římě a Mantově. Situace s architekty paláce je složitá, protože se nedochovaly patřičné historické doklady. Dlouhou dobu byl za architekta považován Andrea Spezza, dnes se ukazuje jako velice pravděpodobné, že by pouze prováděcím stavitelem a vlastním architektem paláce byl Giovani Battista Pieroni. Niccolo Sebregondi nastoupil do Valdštejnových služeb až roku 1630 nebo 1631 a do podoby paláce zasáhl již jenom několika (i když významnými) jednotlivými zásahy. Uměleckou výzdobu zahrady svěřil Valdštejn někdejšímu císařskému sochaři Rudolfa II. Adrianu de Vriesovi. Ten ve Valdštejnské zahradě vytvořil unikátní soubor soch, sousoší a kašen spojující pozoruhodnou estetiku manýristického typu s dynamikou nastupujícího baroka. Sochy byly v roce 1648 uloupeny švédskými vojsky a teprve v letech 1912–1918 byla zahrada ozdobena jejich věrnými kopiemi.
Schwarzenberský palác
Dnes trojkřídlá budova byla postavená mezi lety 1545-1567 pod vedením Agostina Galliho (zvaného též Augustin Vlach), jako městský palác Jana mladšího Popela z Lobkovic na spáleništi několika středověkých domů. Jedná se o výraznou, a také poměrně ranou renesanční stavbu, jejíž fasády jsou řešeny pomocí bohatě utvářeného sgrafitového dekoru. Charakteristické je použití mohutných, z větší části podvojných oken s tesanými renesančními ostěními, mohutné lunetové římsy i etážových, bohatě členěných a zdobených renesančních štítů. V interiérech se dochovaly cenné renesanční nástěnné malby z doby kolem roku 1580.
Roku 1590 získal palác Jiří Popel z Lobkovic, jemuž byl roku 1594, spolu s celým majetkem, zkonfiskován pro urážku majestátu. Rudolf II. poté palác vyměnil s Petrem Vokem z Rožmberka za nedaleký palác Rožmberský. V pobělohorském období byl palác opět zkonfiskován a Ferdinand II. jej věnoval Janu Oldřichovi z Eggenberka. Po vymření rodu zdědili palác, spolu s celým ostatním českým Eggenberským majetkem, roku 1719 Schwarzenberkové, kteří k němu v roce 1811 připojili též tehdy nově získaný sousední Salmovský palác. Od roku 1909 do roku 1941 prostory pronajímalo Národní technické muzeum.
V první čtvrtině 18. století byl palác, především v interiérech, barokně upraven, ovšem tyto, zřejmě poměrně výrazné úpravy, značně setřela puristická rekonstrukce na konci 19. století.
Po komunistickém puči roku 1948 byl palác přeměněn na Vojenské historické muzeum. Roku 2002 přešel palác do vlastnictví Národní galerie v Praze. Poté proběhla celková rekonstrukce objektu a od roku 2008 slouží jako stálá expozice Národní galerie (sbírka umění renesance, manýrismu a baroka v českých zemích).
Karolinum
Vznikl rozšířením a úpravami rozlehlého paláce Johlina či Jana Rotleva, královského mincmistra a bankéře z Kutné Hory. Listinou z 28.8.1383 prodal kamenný palác s věžemi, kaplí a 141 okny králi Václavu IV., čímž údajně zachránil svého syna Martina, kterému hrozil trest smrti za tasení meče při soudním jednání. Král pak roku 1383 dům daroval Karlově koleji.
Karolinum bylo několikrát přestavováno: poprvé v letech 1383 -1386 pro účely univerzity, podruhé pro účely právnické fakulty jezuitů. Zásadní barokní přestavbu provedl v letech 1716–1718 František Maxmilian Kaňka z podnětu rektora, profesora práv Václava Xavera Neumanna z Puchholtze. Dále byl stavební komplex modernizován 1882 J. Mockerem, v letech 1946–1968 byl celý areál rekonstruován podle projektu Jaroslava Fragnera a v letech 1996–1998 ve stejném stylu upraven architektem Tomášem Šantavým.
Národní divadlo
O výstavbě kamenného divadla začali čeští vlastenci uvažovat už v roce 1844 na svých poradách v Praze. Počátek stavby byl realizován nejprve žádostí o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845. Ale až za šest let – v dubnu 1851 – vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Národní sbírka ale nebyla hlavním zdrojem financování stavby Národního divadla, dostatek prostředků poskytl stát, výstavu zahájení výstavby navštívil také císař František Josef I. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výši 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc. Zemský výbor království Českého uvolnil 14.700 zlatých, české vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých, členové císařské rodiny (26 tisíc), Ruský car, česká šlechta, za nejvýznamnější jmenujme alespoň kníže Lobkovicz (6 tisíc zlatých), hraběcí rodina Chotkova (přes 4 a půl tisíce), hraběcí rodina Kolowratova (přes 4 tisíce), objevují se jména Schwarzenberků, Kinských, Černínů, Nosticů, Harrachové a další)
Národní muzeum
V květnu 1945 při Pražském povstání poškodila vestibul muzea nevybuchlá bomba. V roce 1968 byla přední fasáda budovy poškozena střelami armád Varšavské smlouvy, zejména Sovětské armády. Statika budovy byla poškozena během výstavby pražského metra trasy A v první polovině 70. let minulého století (při výstavbě vestibulu stanice Muzeum, kdy došlo k poničení západní věže budovy a některých stěn. Vestibul musel být lépe vyztužen). Budova i přes několik projektů nebyla nikdy celkově rekonstruována, na začátku 21. století tak byla již ve velmi špatném stavu.
V roce 2006 byla do správy muzea převedena protější budova bývalého Federálního shromáždění, ve které působilo Rádio Svobodná Evropa. Slavnostního aktu předání budovy muzeu v červnu téhož roku se zúčastnil někdejší redaktor mnichovské redakce Svobodné Evropy a zároveň tehdejší ministr kultury České republiky Martin Štěpánek. Do objektu byly přesunuty kanceláře hospodářské správy a Historického muzea, a část Knihovny Národního muzea. Přírodovědné muzeum včetně sbírek se přestěhovalo do areálu někdejšího zimoviště Čsl. státních cirkusů v Horních Počernicích. Sbírky Historického muzea, část knihovny a větší část sbírek Archivu Národního muzea se přestěhovaly do dvou objektů někdejších Hamburských a Magdeburských kasáren v Terezíně. Historická budova prochází rekonstrukcí. V budově bývalého Federálního shromáždění vedení muzea pořádá časové výstavy, semináře a komentované prohlídky.
Klementinum
bylo původně jezuity vystavěno jako kolej, která byla založena poté, co roku 1556 jezuité přijali pozvání Ferdinanda I. Habsburského a přišli do Prahy. Bylo postaveno především v letech 1653–1726. Součástí kolejí byla i škola, později povýšená na universitu. Svého času zdejší prostory využívala i Karlova univerzita.
Klementinum má význam i pro rozvoj astronomie v Čechách: do roku 1938 sídlila ve zdejší Astronomické věži hvězdárna, do začátku 20. století prakticky jediná významná u nás. S astronomií byla z počátku spjatá i zdejší meteorologická pozorování, která zde začala v polovině 18. století a systematicky jsou zaznamenávána od roku 1775, což je nejdelší souvislá řada pozorování na světě.
V roce 1622 sem byla přemístěna knihovna Karlových kolejí, která pak dala základ dnešní Národní knihovně založené v roce 1781. Ta dnes využívá většiny prostor v Klementinu a areál (kromě kostelů) také spravuje.
Rudolfinum
je novorenesanční budova na náměstí Jana Palacha při pravém břehu řeky Vltavy na Starém Městě v Praze. V její Dvořákově síni se pořádají významné koncerty, např. v rámci Pražského jara. Budova Rudolfina patří České filharmonii, jež zde i sídlí.
Karlův most
je nejstarší stojící most přes řeku Vltavu v Praze a druhý nejstarší dochovaný most v České republice. V Čechách to byla v pořadí čtvrtá kamenná mostní stavba, po mostu Juditině, Píseckém a Roudnickém.
Karlův most nahradil předchozí Juditin most, stržený roku 1342 při jarním tání ledů. Stavba nového mostu začala v roce 1357 pod záštitou krále Karla IV. a byla dokončena v roce 1402. Praha se stala i díky kamennému mostu významnou zastávkou na evropských obchodních stezkách.
Od konce 17. století bylo postupně na most umístěno 30 převážně barokních soch a sousoší. Původně se mu říkalo jen „kamenný“ nebo „pražský“ most. Název „Karlův most“ se vžil až kolem roku 1870 na základě dřívějšího podnětu Karla Havlíčka Borovského.
Karlův most spojuje Staré Město s Malou Stranou. Je 515,76 metrů dlouhý a jeho šířka je 9,40 až 9,50 m; výška vozovky je 13 m nad normální hladinou. Je tvořen šestnácti oblouky. Ty mají rozpon mezi 16,62 m (staroměstský břeh) až 23,38 m. Ve své délce je třikrát zalomen a proti proudu je nepatrně vypouklý. Most je založen na mlýnských kamenech, které jsou možná podloženy rošty z dubových pilot.
Most je doplněn třemi věžemi. Na Malé Straně jsou to větší a menší Malostranská mostecká věž. Na straně Starého Města pak Staroměstská mostecká věž. Staroměstská věž však nestojí na krajní opěře mostu, jak je u mostních věží obvyklé, ale na prvním vnitřním pilíři. Staroměstská opěra mostu je dnes zabudována ve sklepích domu čp. 193.
Staroměstská radnice
byla založena roku 1338 na základě privilegia uděleného staroměstským měšťanům králem Janem Lucemburským. Tvoří ji komplex několika domů přiléhajících ke Staroměstskému náměstí postupně připojovaných do jednoho celku pro potřeby správy Starého Města pražského.
Obecní dům
je jedna z nejznámějších secesních staveb v Praze, jež stojí na náměstí Republiky, v sousedství Prašné brány naproti domu U Hybernů. Slouží především reprezentačním účelům.
Doprava
Praha je také nejvýznamnější železniční uzel osobní železniční dopravy v České republice. Je přirozeným centrem nejen dálkové dopravy, ale i příměstské, na hlavních tratích intervalové. Do budoucna se připravuje významné zvýšení úlohy železnice v městské a příměstské osobní dopravě. Nákladní železniční doprava byla z Prahy od první poloviny dvacátého století postupně vytlačována na okraj města a v důsledku útlumu nákladní železniční dopravy je provoz a rozsah nákladových nádraží omezován. Pražský železniční uzel prochází přestavbou, která má umožnit propojení nejvýznamnějších pražských nádraží a zvýšení dopravní kapacity tratí v centru Prahy.
Metro
Síť metra tvoří páteř celého systému MHD a cestující mohou využívat 57 stanic na třech linkách A, B, a C, jejichž délka činí 59,4 km. V souladu s trendem zpřístupnění dopravy i osobám s omezenou schopností pohybu a orientace jsou stanice uvedené do provozu v poslední době vybaveny výtahy nebo bezbariérovým přístupem. Vozový park čítal k 31. 12. 2012 celkem 730 vozidel, rozmístěných ve 3 depech: Kačerov, Zličín a Hostivař. V pražském metru se používají dva základní typy vozů spojovaných standardně do pětivozových souprav. Vozy typu M1 zajišťují provoz na lince C a jsou vypravovány z depa Kačerov. Druhý používaný typ, zajišťující provoz linek A a B, nese označení 81-71M a jedná se o vozy vzniklé rekonstrukcí starších sovětských vozů typu 81-71.
Source: dpp.cz ; wikipedia.org
