Paříž, největší a hlvaní město Francie, v celé Paříži žije zhruba 2,2 milionu obyvatel, ale aglomerace města se počítá na 10 milionů. Pokud zavítáte do Paříže autem, vlakem, autobusem či letadlem, do centra města se dostaneta rychle a pohodlně, celé město je protkéno metrem, železnicí a dalnicemi.
Demografie v Paříži netvoří samostatný celek, je naprosto odvislá od předměstí. Tento fakt vychází z relativně malého území vlastního města v srdci regionu Île-de-France, kde dochází k permanentnímu pohybu obyvatelstva. Počet obyvatel v Paříži výrazně klesal od 50.-60. let 20. století a tento pokles se zastavil v roce 1999. Od té doby do roku 2008 vzrostl počet obyvatel o 86 000.
Hlavním důvodem je změna v poměru mezi přirozeným přírůstkem (rozdíl mezi porodností a úmrtností) a migrací (rozdíl přistěhovanými a odstěhovanými). Přirozený přírůstek byl sice v letech 1968–1990 pozitivní, ale relativně nízký a nemohl ani zdaleka vyvážit čistou migraci, která byla negativní (počet vystěhovaných z Paříže byl velmi vysoký). Rozdíl mezi těmito dvěma bilancemi pak tvořil celkové záporné saldo, tj. úbytek obyvatel. Od roku 1999 se přirozený přírůstek zvyšuje, neboť se zvyšuje počet narozených dětí (porodnost je nyní se 14,6 ‰ v letech 1999 až 2008 nad celostátním průměrem) a snižuje úmrtnost. Naopak se snižuje migrační deficit. (-0,3 % v období 1999–2008 oproti -0,7 % ročně v letech 1990–1999, −0,6 % v letech 1982–1999, −1,1 % v letech 1975–1982 a −2,1 % v období 1968–1975). Statisticky se tak populace v Paříži mírně zvyšuje a mládne.
Od počátku 60. let do 90. let se rovněž snižoval počet bytů. Od roku 1990 se tento trend obrátil. V roce 1990 bylo v Paříži 1 095 090 bytů, 1999 1 110 912 bytů, 2008 1 148 145 bytů.Tento pohyb je součástí obecného trendu růstu městského obyvatelstva center aglomerací ve Francii i v Evropě.
Průměrná velikost rodin se rovněž v Paříži výrazně snížila. Dochází k poklesu soužití více generací dospělých a snížení počtu dětí v jedné rodině. I přes celkový nárůst porodnosti od roku 2000 zůstává mnoho mladých bez dětí, především vzhledem k finanční nedostupnosti větších bytů v centru města. Proto se naopak páry, které mají více dětí, stěhují na předměstí, jde je bydlení příjemnější a levnější. Příčinou je rovněž fakt, že 58 % pařížských bytů má jen jeden nebo dva pokoje.
V raném středověku se Paříž dělila na čtyři čtvrtě. Před postavením hradeb Filipem II. Augustem to byly ostrov Cité a tři čtvrti na pravém břehu. Oblast levého břehu byla v držení klášterů. Po postavení hradeb se počet čtvrtí zvýšil na osm, protože se připojilo další území na obou březích řeky. Dalších osm čtvrtí pak vzniklo po dostavění hradeb za Karla V. v roce 1383. Až do konce 16. století tak byla Paříž rozdělena do šestnácti čtvrtí. V každé čtvrti byl jmenován správce (tzv. quartinier) odpovědný za administrativní úkoly a plukovník za bezpečnost a pořádek. V roce 1702 byl zvýšen počet pařížských čtvrtí na dvacet: pět na levém břehu, ostrov Cité a čtrnáct na pravém břehu: kde žilo asi 80 % populace. Čtvrtě byly pod dohledem policejních poručíků, kteří měli pod sebou dva inspektory v každé čtvrti (od roku 1708). Funkce quartierů se omezovala na výběr některých daní, desátků apod.
V dubnu 1789 bylo město rozděleno na 60 okrsků kvůli volbě delegátů do generálních stavů. Každá bývalá čtvrť byla rozdělena do tří nebo čtyř obvodů a každý z nich během roku po vypuknutí Velké francouzské revoluce sestavil oddíl Národní gardy.
21. května 1790 byl počet okrsků snížen na 48 tzv. revolučních sekcí, které byly vymezeny hranicemi tehdejších městských hradeb z let 1785–1788. Dne 11. října 1795 bylo správní členění Paříže opět upraveno. Sekce se změnily na čtvrtě a vždy čtyři čtvrtě tvořily jeden městský obvod, kterých bylo 12.
V letech 1840–1845 byly městské hradby posunuty do větší vzdálenosti od města. Dne 16. června 1859 vyšel zákon o nové organizaci Paříže. Hranice města byly posunuty až k novým hradbám a město pohltilo některé bývalé obce, které se nacházely na území mezi starými a novými hradbami. Území Paříže se tak rozšířilo ze 4365 ha o dalších 3438 ha na 7802 ha (respektive ze 3228 ha na 7088 ha pokud se nezapočítává plocha řeky Seiny).
Toto rozšíření se dotklo celkem 24 obcí. Čtyři obce byly zahrnuty kompletně a jejich jména převzaly nově vytvořené administrativní městské celky (La Villette – Quartier de la Villette, Belleville – Quartier de Belleville, Vaugirard – 15. obvod Vaugirard a Grenelle – Quartier de Grenelle). Území sedmi obcí, které se nacházely na obou stranách Thiersových městských hradeb bylo rozděleno mezi Paříž (uvnitř hradeb) a sousedící města (vně hradeb): Passy a Auteuil mezi 16. obvod a město Boulogne, Batignolles-Monceaux mezi 17. obvod a město Clichy, Montmartre mezi 18. obvod a město Saint-Ouen, La Chapelle mezi 18. obvod a města Saint-Ouen, Saint-Denis a Aubervilliers, Charonne mezi 20. obvod a města Montreuil a Bagnolet, Bercy mezi 12. obvod a město Charenton-le-Pont. U zbývajících 13 obcí, které se rovněž nacházely na pomezí pařížských hradeb, bylo území uvnitř hradeb odpojeno a zbývající části zůstaly jako samostatné obce tvořící pařížská předměstí. Jedná se o města: Neuilly-sur-Seine, Clichy, Saint-Ouen, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Saint-Mandé, Bagnolet, Ivry-sur-Seine, Gentilly, Montrouge, Vanves, Issy-les-Moulineaux.
Většina francouzských panovníků již od středověku zanechalo své stopy ve vzhledu města, které ve svých dějinách neprošlo nikdy rozsáhlým zničením, na rozdíl např. od Londýna (Velký požár v roce 1666), Lisabonu (zemětřesení roku 1755) nebo Berlína (bombardování v roce 1945). Dispoziční řešení mnoha základních ulic zůstalo během staletí zachováno a doplněno v 19. i 20. století během modernizace infrastruktury. Město se rozvíjelo po obou březích řeky Seiny, ve které se nacházelo asi deset ostrovů a písčin, z nichž se do dnešních dnů dochovaly jen dva.
Současný vzhled města vychází z velké části z přestavby Paříže, kterou vedl prefekt Haussmann v období Druhého císařství, kdy byly proraženy dnešní nejrušnější trasy (Boulevard Saint-Germain, Boulevard de Sébastopol aj.) Tehdy ve většině Paříže zmizely labyrinty úzkých ulic a domy postavené v horních patrech ze dřeva nebo z hrázděného zdiva. Tehdy vznikla charakteristická zástavba bulvárů, tj. stejně vysokých domů s novoklasicistní fasádou, francouzskými okny a balkóny v pátém patře lemovanými stromořadím. Kvůli přísným regulačním vyhláškám o vzhledu a velikosti domů v 19. století tak dnes pařížská zástavba působí jednolitě a vyrovnaně. Některá nařízení o omezené výšce domů platí doposud, stavba nových budov vyšších než 37 metrů je povolována je ve výjimečných případech, v některých obvodech je tato hranice ještě nižší.
